Závod o život, to jsou hanč a vrbata v našich srdcích
Ahoj, musím ti něco vyprávět, protože když se vysloví hanč a vrbata, hned mi naskočí husí kůže a vzpomenu si na svůj poslední zimní výlet přímo do srdce Krkonoš. Představ si tu situaci: mrzne, fouká ledový vítr, sníh ti bičuje tvář jako tisíce malých jehliček a ty se snažíš jenom udržet na nohou. Přesně tenhle pocit jsem zažil kousek od Zlatého návrší, kde dnes stojí jejich mohyla. Je to neskutečný příběh o přátelství, obětování a nezdolné síle lidského ducha, který přesahuje hranice běžného sportu a zasahuje přímo do morku kostí každého, kdo někdy okusil sílu hor.
Vždycky, když tam nahoře stojím, říkám si, jak vůbec někdo mohl v tak extrémních podmínkách bojovat o přežití. Bylo to v roce 1913 a tehdejší vybavení se s tím naším prostě nedá vůbec srovnat. Neměli funkční termoprádlo, chyběla jim GPS navigace, neměli mobilní telefony ani záchranné termofolie. Byli odkázáni jen na své těžké dřevěné lyže, obrovskou odvahu a jeden na druhého. Procházel jsem si tu jejich trasu krok za krokem a v hlavě si promítal, jak se tam Bohumil Hanč, tehdejší neporazitelná hvězda lyžování, a jeho věrný kamarád Václav Vrbata snažili vzdorovat šílené rozzuřené přírodě. Když dnes jezdíme na hory, bereme bezpečí jako úplnou samozřejmost. Máme aplikaci Záchranka, vrtulníky a špičkově vybavenou horskou službu na rychlé volbě. Ale jejich osud je ten naprostý základ, ten prvotní impuls, proč vlastně vůbec nějaká pravidla pro pohyb v zimních horách máme. Poslechni si se mnou, co všechno se tam tenkrát nahoře vlastně seběhlo a proč i nyní, v roce 2026, máme pořád co obdivovat a z čeho si brát obrovské ponaučení.
Proč jejich příběh stále rezonuje: Hodnoty, přátelství a přežití
Ať už jsi ostřílený horal, nebo spíš gaučový typ, co hory obdivuje jen z fotek, tohle je lekce, která ti naprosto jasně ukáže, co znamená opravdová hodnota lidského charakteru. Znalost detailů této události má obrovský smysl. Přináší obrovskou přidanou hodnotu z hlediska našeho respektu k obrovské síle přírody a nutí nás k obrovské pokoře. Konkrétně, když si přečteš dochované deníkové záznamy z té doby, pochopíš, proč se dodnes pořádají pietní vzpomínkové závody a proč k mohyle ročně míří tisíce turistů. Druhým jasným příkladem obrovského dopadu je samotný vznik Horské služby – bez této obrovské oběti by trvalo mnohem déle, než by vznikla organizovaná záchranná síť profesionálů v českých horách.
Abychom si udělali naprosto přesný obrázek o tom, co se tehdy odehrálo, musíme znát časovou osu toho osudného dne. Zde je detailní přehled toho, v jakých extrémních podmínkách se závod na 50 kilometrů konal a co vlastně k tragédii nevyhnutelně vedlo:
| Fáze závodu (24. března 1913) | Meteorologické podmínky | Stav a chování závodníků |
|---|---|---|
| Start závodu (Ráno kolem 8:00) | Jarní počasí, teploty nad nulou, slunečno, velmi teplo. | Závodníci vyrážejí nalehko, často bez kabátů a rukavic, jen v košilích. Vládne optimismus. |
| Kritický zlom (Kolem 11:00) | Prudké ochlazení, příchod silné vichřice, husté sněžení, mlha s nulovou viditelností. | Většina závodníků kvůli mrazu a vyčerpání postupně vzdává. Hanč pokračuje zcela sám. |
| Tragické finále (Odpoledne a podvečer) | Teploty hluboko pod bodem mrazu, orkán, ledovka. Brutální sněhová bouře. | Hanč kolabuje podchlazením. Vrbata mu dává svůj kabát. Záchranné pokusy (Emerich Rath) selhávají kvůli vyčerpání a extrémnímu počasí. |
Musíme si uvědomit několik naprosto klíčových faktorů, které tehdy sehrály tu nejtemnější roli. Není to jen o jednom špatném rozhodnutí, byla to řetězová reakce nešťastných náhod a dobových limitů:
- Absence jakékoliv záchranné sítě: Neexistovaly vysílačky, skútry, ani koordinovaný systém pomoci. Kdo se ztratil, byl na to sám.
- Radikální a nečekaná změna počasí: Horizontální srážky a pád teploty o více než 15 stupňů během pouhé hodiny zaskočily i ty nejzkušenější horaly.
- Naprosto nedostatečné oblečení: Bavlna a vlna po propocení a následném zmrznutí fungovaly jako ledový krunýř, který tělo vysával z posledních zbytků tepla.
Pojďme si to ještě trochu rozebrat do hloubky. Ta extrémní změna počasí byla opravdu naprosto nečekaná. Ráno bylo čisté jaro, teplo, ptáci zpívali a závodníci v euforii odhodili kabáty na startu. Během pár hodin teplota klesla hluboko pod bod mrazu a přišla vichřice, která lámala stromy. Závod se během chvíle změnil v absolutní peklo na zemi. Když si navíc uvědomíš tu nejzásadnější věc – že Václav Vrbata vůbec nebyl účastníkem závodu, ale přišel na hřebeny svého přítele čistě jen fandit a povzbudit ho na trať – dostává celý příběh úplně jiný, hluboce lidský rozměr. Když viděl přítele v nouzi, neváhal a půjčil mu svůj teplý kabát i čepici, i když musel moc dobře vědět, že v té vánici sám tím neskutečně riskuje vlastní život. To zkrátka není jen nějaké prázdné hrdinské gesto z filmu, to je naprostá, absolutní osobní oběť člověka za svého bližního. Je to definice bratrství.
Původ legendy a atmosféra na startu
Před první světovou válkou bylo lyžování na obrovském vzestupu. Lidé objevovali krásu bílé stopy. V Krkonoších tehdy panovala obrovská, místy až vyhrocená rivalita. Češi a Němci mezi sebou neustále soutěžili nejen na sportovním poli, ale i na tom národnostním. Závod na 50 kilometrů byl prestižní záležitostí. Bohumil Hanč byl náš obrovský národní talent, tehdejší sportovní celebrita. Všichni od něj čekali vítězství. Měl obrovskou fyzickou kondici z práce tkalce a neuvěřitelnou vytrvalost. Tlak na jeho výkon byl obrovský a možná právě proto se odmítl vzdát, i když se podmínky začaly radikálně horšit.
Vývoj událostí přímo na zrádných hřebenech
Když onoho osudného 24. března odstartovali, absolutně nikdo neměl tušení, co děsivého se stane. Míjeli kontrolní body, počasí se zhoršovalo a postupně, jeden po druhém, všichni soupeři závod vzdávali. Uchylovali se do bezpečí horských bud. Jen Hanč, poháněn obrovskou vůlí, pokračoval dál. Tragédií bylo, že nevěděl, že už je na trati vlastně úplně sám. Rozhodčí ho nezastavili, systém komunikace neexistoval. Bojoval sám se sebou, s bílou tmou, větrem, který ho srážel k zemi. Jeho osudové setkání s Vrbatou na Zlatém návrší je momentem, který se zapsal do dějin.
Dědictví v naší moderní současnosti
Tento akt nesobeckosti změnil pravidla hry v horách. Dnes, když se řekne datum 24. března, každý člen záchranných sborů ví, že je to oficiální Den Horské služby v České republice. Příběh nedávno nádherně zpracoval také film Poslední závod, který ten obrovský kus historie přináší novým generacím naprosto syrovým a reálným způsobem bez tehdejších komunistických úprav a zkreslení. Ukazuje pravdu o tom, jak lidé na horách drží při sobě bez ohledu na národnost, jak se o záchranu pokoušel i pražský Němec Emerich Rath.
Fyziologická zkouška: Co se dělo s lidským tělem
Abychom to pochopili z biologického hlediska, musíme pochopit sílu mrazu. Příroda nezná slitování. Kolem tohoto tématu koluje spousta otázek, takže ti to vysvětlím úplně lidsky. Co se vlastně děje s tělem při takovém brutálním mrazu a silném větru?
Meteorologický fenomén a zrádná hypotermie
Určitě znáš pojem „wind chill“ efekt. Znamená to pocitovou teplotu. Když je venku nula stupňů, ale fouká vítr rychlostí 100 kilometrů za hodinu, tvoje kůže to vnímá, jako by bylo mínus dvacet. Hypotermie nastupuje tehdy, když tělo ztrácí své drahocenné teplo mnohem rychleji, než ho dokáže pohybem vyrábět. Cévy na končetinách se stáhnou, aby krev chránila životně důležité orgány v hrudníku. Prsty na rukou a nohou křehnou, ztrácíš v nich cit. Nakonec přijde svalový třes, který má vyrobit teplo, ale když dojde energie, třes ustane a nastupuje fatální apatie.
Vybavení v roce 1913 versus fyziologie extrémní zátěže
Dnes si vezmeš goretexovou bundu a jsi v suchu. Oni měli bavlněné košile a pletené vlněné svetry. Bavlna funguje hrozně – jakmile se zpotíš, nasaje vodu jako houba a vůbec neschne. Zůstane mokrá přímo na tvé kůži. A vítr tuto vlhkost bleskově ochlazuje.
- Ztráta tělesné teploty: Klesne-li teplota lidského jádra pod 35°C, metabolismus selhává. Zastavují se enzymatické reakce.
- Efekt vlhkého oblečení: Fyzikální fakt: voda vede teplo až pětadvacetkrát rychleji než vzduch. Propocený lyžař ztrácí teplo 25x rychleji než suchý.
- Dezorientace a paradoxní svlékání: Při těžkém podchlazení dostává zmatený mozek falešné signály o extrémním horku. Oběti hypotermie si často před smrtí začnou strhávat šaty.
- Kritický energetický deficit: Závod na 50 km spálí tisíce kalorií. Bez gelů a tyčinek došlo k totálnímu vyčerpání svalového glykogenu. Zkrátka, motoru došel benzín.
Sedmidenní plán: Po stopách nezapomenutelných hrdinů
Možná tě ten příběh teď zasáhl natolik, že bys chtěl to místo vidět na vlastní oči. Sestavil jsem pro tebe naprosto konkrétní plán, jak si můžeš trasu, kde padli naši hrdinové, projít bezpečně, promyšleně a s hlubokou úctou. Není to výlet na odpoledne, je to expedice za historií.
Den 1: Fyzická a logistická příprava
Všechno začíná doma v obýváku. Musíš si naplánovat cestu, sledovat webkamery z Krkonoš, zkontrolovat předpověď počasí a uvědomit si, že na hřebenech je úplně jiné klima než dole v údolí. Pokud hlásí vítr a mlhu, cestu okamžitě odlož.
Den 2: Volba správného vybavení
Zapomeň na bavlnu. Dnes máme výhodu funkčního vrstvení. Připrav si kvalitní merino vlnu jako základní vrstvu, izolační vrstvu a hardshellovou bundu proti větru. Do batohu přihoď lékárničku, nabitý telefon, powerbanku a termofolii.
Den 3: Příjezd do Špindlerova Mlýna
Tohle bude tvůj základní tábor. Nasaj tu podhorskou atmosféru. Večer si dej dobrou večeři, doplň sacharidy přesně tak, jak to potřebovali závodníci před více než sto lety, a běž brzy spát. Budeš potřebovat spoustu síly.
Den 4: Cesta na Horní Mísečky a Medvědín
Tady začíná to pravé stoupání. Můžeš jít pěšky, na skialpech, nebo na běžkách. Cesta lesem tě zahřeje, ale jakmile vyjdeš z pásma stromů, pocítíš sílu hor. Uvědom si, jak se s každým metrem mění vzduch a tlak.
Den 5: Výstup ke Zlatému návrší a Vrbatově boudě
Tady dosáhneš hřebenů. Vrbatova bouda stojí kousek od místa, kde se tragédie odehrála. Dej si horký čaj, zahřej se. Až vyjdeš ven do větru, vzpomeň si na to, že oni žádnou takovou teplou základnu přímo tady k dispozici neměli.
Den 6: Návštěva Mohyly a Labské boudy
Dojdi k samotné kamenné mohyle. Stojí tam osamoceně jako němý svědek mrazivé historie. Zastav se, sundej si na vteřinu čepici a ucti jejich památku. Pak můžeš pokračovat k Labské boudě, kde probíhaly zoufalé záchranné akce v době, kdy už bylo téměř pozdě.
Den 7: Bezpečný návrat a sebereflexe
Sestup dolů do údolí bývá nejzrádnější, nohy už jsou unavené. Když dorazíš domů, dej si horkou sprchu a uvědom si ten obrovský luxus bezpečí, který máme my v roce 2026. Tohle je ten moment, kdy v tobě celý příběh dozraje.
Bourání legend: Mýty a krutá realita
Během desítek let se na tento příběh nabalila spousta nepřesností a polopravd. Pojďme si vyvrátit ty nejznámější omyly, které lidé často vyprávějí.
Mýtus: Hanč na trati zabloudil, protože jako obyčejný tkadlec neuměl dobře číst v mapě a orientovat se v horách.
Realita: Bohumil byl místní rodák, Krkonoše znal jako své boty. V té šílené mlze a sněžení, které tehdy panovalo, prostě nebylo vidět na krok. Ztráta orientace v bílé tmě je fyziologicky nevyhnutelná naprosto pro kohokoliv, ať už má mapu v hlavě nebo v ruce.
Mýtus: Václav Vrbata umrzl okamžitě poté, co dal svému kamarádovi svůj teplý kabát.
Realita: To není pravda. Vrbata bojoval dál. Vzdal se vlastního pohodlí, ale ještě nějakou dobu se snažil najít cestu dolů, sehnat pomoc, pohyboval se po hřebeni, dokud jeho vyčerpané tělo zcela nezkolabovalo pod náporem ledového větru.
Mýtus: Záchranné akce neprobíhaly nebo byly zanedbány ze strany Němců.
Realita: Velký omyl. Závodníci i kolemjdoucí udělali maximum. Zejména Emerich Rath, pražský Němec s neuvěřitelnou fyzičkou, se snažil Hanče na vlastních zádech donést do bezpečí. Jenže podmínky byly tak brutální, že po několika stovkách metrů sám padl vyčerpáním a musel jít pro další pomoc, aby nezemřel s ním.
Často kladené otázky: Vše, co potřebuješ rychle vědět
Kdy a kde přesně se tato událost odehrála?
Celá tragédie se odehrála 24. března roku 1913 v českých Krkonoších na hřebenech poblíž Zlatého návrší.
O jaký sportovní závod tenkrát vlastně šlo?
Šlo o prestižní mezinárodní mistrovský závod na 50 kilometrů v klasickém běhu na lyžích, jeden z nejtěžších v té době.
Kdo jako první našel polomrtvého Bohumila Hanče?
Našel ho závodník Emerich Rath. Zkoušel ho odnést na zádech, ale kvůli absolutnímu vyčerpání ho musel zanechat u tyče a doběhnout na Labskou boudu pro pomocníky.
Proč je 24. březen pro Čechy tak významný?
Právě na počest této smutné události a oběti byl 24. březen oficiálně ustanoven jako Den Horské služby České republiky.
Kde přesně se dnes nachází jejich společný památník?
Krásná kamenná mohyla, zvaná Mohyla Hanče a Vrbaty, se tyčí na Vrbatově návrší, nad Vrbatovou boudou v nadmořské výšce cca 1400 metrů.
Existuje o tom nějaký kvalitní celovečerní film?
Ano, dokonce dva zásadní. Starší klasika Synové hor a velmi realistický moderní snímek Poslední závod z nedávné doby.
Dá se stejná běžkařská trasa projít i dnes?
Trasa je přístupná po turistických značkách, v zimě na běžkách či skialpech, ale vyžaduje maximální opatrnost a ohled na počasí.
Tak co na to říkáš? Tenhle příběh ve mně zanechal obrovskou stopu a věřím, že teď už plně chápeš, proč jména Hanč a Vrbata nesmí nikdy zmizet z naší paměti. Jsou symbolem vytrvalosti, obětavosti a bratrství. Pokud tě tohle povídání inspirovalo, sdílej článek dál mezi své přátele, kteří milují hory. A až příště vyrazíš do Krkonoš na lyže nebo na túru, zastav se na vteřinu u jejich mohyly a pošli jim tichou vzpomínku. Bezpečnou cestu a respekt k horám všem!
Napsat komentář